Aharon Appelfeld
v rozhovoru s Michaelem Marchem
Aharon Appelfeld se narodil roku 1932 v Černovicích v Bukovině (dnešní Ukrajina). V roce 1941 byl deportován do koncentračního tábora v Transnistrii na Ukrajině a byl odtržen od svého otce (matka zahynula na počátku války). V roce 1944 byl osvobozen Rudou armádou. Roku 1946 emigroval do Izraele (tehdejší Palestiny). Dosud vydal dvacet knih: píše romány, povídky, eseje. Jeho dílo se překládá do mnoha jazyků a získalo mnohá státní a mezinárodní ocenění.
 
 
Sám sebe popisuje jako “malého starého Žida s brýlemi” hlasem, v němž zaznívá něha a moudrost Tóry. Jeho tvorba se vyznačuje vzácnou jasností, hlubokou jemností prostoupenou smutkem života.
 
 
Poobědvali jsem spolu v Londýně, nahrbeni nad vidinami “Židáčků procházejících se newyorskými ulicemi – sebekritických Židů pozřených idejemi, avšak živých”.
Primo Levi napsal: “Mezi námi, přežívajícími literáty, má hlas Aharona Appelfelda jedinečný, nezaměnitelný odstín, výmluvný svou mlčenlivostí!”
Když jsme odcházeli napsal: “Novému příteli Aharon”.
 
 
 
Když Mojžíš vstoupil na horu, co skutečně řekl?
 
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Nikdy jsem se nezabýval mytickými postavami, jako je Mojžíš. Mně stačí Bartfuss, který popochází z jedné kavárny do druhé. To je můj hrdina. Jsem víc doma, cítím se blíže k lidem, kteří žili své životy, své drobné životy, svůj smutek a své malé štěstí – je mi cize mezi lidmi, kteří jsou sochy jako Mojžíš.
 
 
Jak by cizinec měl číst vaše knihy?
 
Jako ságu židovského smutku – dlouhého židovského smutku, který prošel různými proměnami. A já se snažím zachytit pár posledních kapitol.
 
 
Odkud pramení ten smutek?
 
Vychází ze silného pocitu, že je těžké změnit svět – je těžké změnit sebe sama, je těžké změnit své okolí – je těžké změnit svět. A proto ten smutek. Židé jsou velmi kritičtí lidé, vysoce kritičtí. A když jste kritický, především k sobě, posmutníte. Mluvím teď o jakémsi citlivém Židovi – o lidech, kteří žili v Evropě, kteří Evropu strávili, a kteří se Evropu pokusili změnit. Stali se komunisty, aby změnili Evropu, stali se liberály, aby změnili Evropu – a nakonec byli pobiti.
 
 
Načrtněte cesty svého smutku.
 
Narodil jsem se ve velmi židovské, vysoce asimilované rodině – ve městě jménem Černovice, které tvořilo součást Rakousko-uherské říše. Můj první jazyk byla němčina. Němectví tedy nebyla jen kultura, bylo to náboženství, vysoce ceněné náboženství. Stále si z dětství pamatuji cesty do Berlína nebo do Prahy. Byla to jakási pouť – ne cesta do kostela. Chápali jsme se jako občané Evropy – ne pouze jako rovnoprávní občané, ale nejspíš jsme chtěli být lepšími občany. A náhle přišli Němci a nahnali nás do ghetta a pak do pracovního tábora a pak do koncentračního tábora. A řekli nám: je jedno, co si myslíte anebo co cítíte nebo čemu věříte – krev ve vašich žilách vás odsuzuje, odsuzuje vás k smrti. Tohle je zátěž, kulturní zátěž, kterou jsem si s sebou přivezl do Izraele. Když jsem přišel do Izraele, bylo mi čtrnáct let, a nesl jsem si s sebou zkušenost pětaosmdesátiletého. Prošel jsem všemi tábory, všemi úkryty, dostal jsem se do styku se všemi sortami lidí. A to bylo obtížné vyjádřit. Nalézt pro to ta správná slova. Mluvit poctivě, náležitě – ne příliš vysoko a ne příliš nízko.
 
 
Co vás přimělo psát v hebrejštině?
 
Odešel jsem z domu, když mi bylo osm let. Mé vzdělání tedy byla první třída – to je celé mé formální vzdělání, dokončená první třída. A pak přišly tábory a všechno ostatní, co jsem prožil. Hebrejština se stala mým prvním psaným jazykem, chcete-li. A psát jsem začal především proto, že do Izraele jsem přišel sám, jako sirotek, a papír mi se mi stal přítelem.
 
 
Poprvé jsem vás objevil díky knize ‘Badenheim 1939’.
 
Nejmenovalo se to tam Badenheim, mělo to jiné jméno. Pamatuji si, že jako dítě jsme s rodiči vždycky hledali nežidovský penzión, nežidovskou oblast. A vždycky jsme se ocitli s těmi samými lidmi. Každý rok tatáž ironie. Chtěli jsme uniknout hlučným Židům a vždycky jsme se ocitli mezi nimi. Právě to je základ té knihy: skvělí lidé, Židé středních vrstev, kteří se pokládali za Evropany – kteří se podváděli vírou, že nikdo neví o jejich židovství. Byli si jistí, že pro okolí židovství nic neznamená. To byl sebeklam, obrovský sebeklam, který jsem chtěl prozkoumat.
 
 
Zkoumáte jej velmi jemně, takřka po Japonsku, neboť sebeklam je strašný.
 
O tom není pochyb. Je tu skutečnost, velmi silná skutečnost, a člověk ji popírá, neustále ji popírá a říká, že nic takového není.
To je velmi bolestné. Židé z počátku knihy na konci třicátých let, se totiž blížili začlenění do Evropy. Takový byl hlavní trend – asimilace, ne nacionalismus.
 
 
Obdobný je podle všeho náš sebeklam o sjednocené Evropě.
 
Sebeklam patří k člověku. Ve třicátých letech se stal židovským fenoménem. Dnes, v letech devadesátých, je to univerzální jev.
 
 
Je sjednocená Evropa možná?
 
Nemyslím, že je možné Evropu sjednotit, protože národní cítění zůstávají i nadále velmi silná. Proč ne pluralismu? Mírumilovný pluralismus by se mi zamlouval. Ale umělé sjednocování nemá smysl.
 
 
Jak jste se cítil při návratu do Evropy?
 
Nikdy jsem se do Evropy nevrátil. Anglie není kontinent. Nikdy jsem nebyl v Německu, i když mé knihy v Německu vycházejí. Nikdy jsem nebyl v Rakousku, protože bylo obtížné setkat se s lidmi mluvícími jazykem, který mi je důvěrně znám – německy. I když nemluvím německy, stále v sobě mám hlas svých rodičů.
 
 
A co příjezd na Festival spisovatelů v Praze?
 
Praha je něco jiného. Víte, jezdíval jsem do Prahy s rodiči jako dítě. Praha, Vídeň, Berlín byly metropole mým rodičů a já si velmi dětsky pamatuji jejich ulice – bylo mi jenom pět nebo šest. Ale byl jsem jediný syn, a tak mě brali s sebou. Praha v mých představách zůstává podobná, i když ne tak elegantní, jako město, kde jsem se narodil. Měl bych se tam cítit jako doma. Znal jsem vlastně všechny Kafkovy přátele, kteří emigrovali do Izraele, mnohé z těch, kdo s ním studovali – všechny, co byli v Izraeli, jsem znal, protože jsem byl blázen do Kafky a hledal jsem každého, kdo mi mohl cokoli říci o jeho životě.
 
 
Proč do Kafky?
 
Když jsem se stal spisovatelem a začal jsem uvažovat o vlastní tvorbě, cítil jsem, že nemohu psát řečí, jak se jí psalo dříve. O holokaustu nemůžete psát realisticky – nemůžete o něm hovořit z hlediska společnosti, anebo hospodářství, anebo politiky. Musíte hovořit odlišným jazykem. A Kafka jako ukázal tímto směrem. Kafka zachránil mé psaní.
 
 
Jak na Kafku vzpomínali jeho blízcí přátelé?
 
Pamatují si jej jako humoristu. Tohoto smutného muže – jeho žal byl tak hluboký – si všichni pamatují jako humoristu.
 
 
Jako sólového komika?
 
Jako člověka, jehož každá kapitola, každá povídka, kterou jim předčítal, byla plná smíchu, plná humoru. Humor, na tom slově se všichni shodli. A to pro mne bylo velmi zajímavé, protože když jsem já četl Kafku, vnímal jsem ironii těch textů, ale neměl jsem pocit, že něco takového by se mohlo zrodit z hlubokého smíchu, z hluboké radosti. Žádný z nich o Kafkovi nemluvil jako o děsivé postavě dobývané démony.
 
 
Připadal jim Kafka jako miláček žen, jako dobyvatel ženských srdcí?
 
Miláček žen – všichni jej viděli jako člověka, kterého milovalo mnoho žen. Nedokázal se s nimi vyrovnat. Nedostávalo se mu na ně sil. Psaní byla jeho podstata. Neodděloval bych jeho deníky, neodděloval bych jeho dopisy. Jen u málokoho stojí tvůrčí práce a skutečná práce tak blízko sebe. Každý odstavec jeho deníků je de facto malý klenot.
 
 
Cítím vaši vazbu na Becketta, podvojnost Kafky a Becketta.
 
Samozřejmě, Kafka přinesl židovskou tradici, Beckett tradici asketismu.
 
 
A oba přinesli smích v cínovém bubínku.
 
U Becketta jsem pochopil, že nevyřčené je důležitější než vyřčené – že ticho mezi slovy je jednou z nejdůležitějších věcí. Byl nepřímo jedním z mým učitelů.
 
 
To je právě rys básníka – který vytváří hmotně-duchovní prostor mezi slovy a větami. Beckett byl v mnohém básník
 
Beckett byl básník – vztahující se ke slovům a k lidem. Vytvořil postavy na jevišti – metafyzickou arénu.
 
 
Jak byste inscenoval své práce?
 
Chápu se jako evropský, židovský spisovatel. A následuji cestu Kafky a Bruna Schulze, a svým způsobem Werfela, anebo lidi, kteří s nimi byli spřízněni. To jsou mé kořeny, mé duchovní kořeny. A jsem velmi pyšný, že má němčina se v mnohém podobá Kafkově – že jsme doma mluvili toutéž němčinou.
 
 
Ale v Izraeli vás přitom chápou jako židovského autora, autora, který v minulosti pocítil jistý útlak.
 
Trpěl jsem s hrdostí. Jsem velmi hrdý na toto evropské, židovské dědictví, které selhalo. Neselhalo literárně, ale selhalo ideologicky.
 
 
A co nová ideologie plavovlasých, modrookých Židů?
 
Když jsem přišel do Izraele, byla to velmi ideologická země – se sklony k socialismu a komunismu. Dnes je díky Bohu lepší. Dnes už existuje prostor pro člověka, jako jsem já – který vychází z židovské evropské tradice, který se stále domnívá, že židovská tradice v Evropě představuje vrchol židovských dějin v moderní době.
 
 
 
Literární noviny, příloha Kultura 22. ledna 1997