Bei Dao
v rozhovoru s Michaelem Marchem

    Jak je důležité být „obyčejný“

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bylo po kulturní revoluci cítit touhu po návratu ke klasickým čínským kořenům? Kniha ‘Tao te ťing’ říká, že „nejdelší cesta je cesta zpátky“.
 
To je filosofický problém, který možná souvisí s mou básní nazvanou „Návrat do rodného města“. Pro mě má „návrat domů“ celou řadu významů. Jedním je návrat na původní místo mého života, k prameni mého života. Máme-li na mysli tento význam, pak je ta cesta opravdu dlouhá. Cesta ke kořenům čínské kultury mě osobně tolik nezajímá. Je to také dlouhá cesta, ale není to cesta, po které bych se já chtěl vracet. Po této cestě se vydala řada čínských básníků. Původně ji chtěli opustit, ale nakonec na ní zůstali.
 
 
Proč?
 
To je složitá otázka. Pokusím se zjednodušit - čínská kultura má velmi dlouhou historii a dosáhla mnoha vynikajících vrcholů - a to je samozřejmě velmi přitažlivé. Zvláštním rysem čínské kultury je také její uzavřenost, je to uzavřený systém. Je proto velmi snadné se na tento kulturní systém spoléhat. Proto se od doby Hnutí čtvrtého května v roce 1919 řada čínských básníků, kteří chtěli psát novou poezii, opět vrátila k tradiční kultuře.
 
 
Teď žijete v Durhamu. Jaké jsou vaše pocity po roce stráveném na Západě?
 
Mluvil jsem o tom se svým přítelem. Řekl jsem, že by mi stačil jediný týden prožitý mimo Čínu, abych mohl napsat knihu. Kdybych strávil venku měsíc, možná že bych napsal jenom esej. A nyní, po roce života tady, nedokážu nejspíš napsat vůbec nic. Kulturní rozdíly jsou samozřejmě velké, ale někdy mám pocit, že bychom na ně měli zapomenout a dívat se sami na sebe v novém světle. Mám pocit, že mohu být sám sebou. Cesta, o které jsem mluvil, cesta zpátky, je cesta k mým vlastním počátkům, k počátkům mého života. Myslím, že jsem trpěl nepochopením sebe sama, protože moje myšlenky, moje pocity byly ovlivňovány postoji společnosti. V Číně vás neustále buď kritizují, nebo chválí. Obojí má neblahý vliv. Tady jsem si uvědomil, jak důležité je být obyčejným člověkem. Nejdůležitější je žít svůj vlastní život.
 
 
Může ale být básník obyčejný?
 
Nejdřív musíte být obyčejný člověk. Co jste potom, pro mě není důležité.
 
 
Strana v Číně by s vámi souhlasila. Řekli by, že všichni jsou obyčejní, protože zásadní mají společné. Ale to, co vaši vrstevníci oceňovali na vaší poezii, byl právě váš velmi osobní hlas.
 
Chtěl jsem v době čínského temna vyjádřit jakousi opozici, ale neměl jsem přitom pocit, že někoho reprezentuji. Vůbec odmítám představu, že někdo někoho reprezentuje. Odmítám představu, že lidé mohou reprezentovat jiné lidi.
 
 
Proč byla vaše poezie mezi studenty a mladými lidmi v Číně tak populární?
 
Myslím, že věc má dva aspekty. Moje poezie je hlasem svobody. Ve společnosti plné lží v ní proto lze najít něco reálného. Přesto jí mnoho mladých lidí neporozumělo. Chtěli najít cestu, jak se zbavit frustrace. Vzpomínám si na jedno čtení v Sečuanu. Přišlo několik tisíc lidí, kteří prolomili dveře a nahrnuli se dovnitř. Chovali se k nám jako k západním hvězdám pop music. To ve mně vzbuzuje nedůvěru. Poezie je záležitostí menšiny. Jejich zájem byl politický. Přestože jsem jejich pocity chápal, mrzelo mě to, z jejich strany to bylo neporozumění.
 
 
Jak můžeme ve společnosti, která nám lže, takové lži překonat, jak dokážeme najít pravdu, abychom se mohli vyjadřovat?
 
Na takovou otázku se dá těžko odpovědět. Samozřejmě, že na lži by se mělo odpovídat pravdou. Někdy ale ve svém hlase najdete příchuť falše, slabý nádech neupřímnosti, přestože chcete mluvit pravdu. Velmi těžko se hledá metoda, způsob jak čelit lžím.
 
 
Vy jste řekl o poezii: „Možná je celá potíž jen otázkou času, a čas je vždycky spravedlivý“. Je čas spravedlivý dnes, kdy už jste „starý muž“?
 
Je to krásná naděje. Tak, jako člověk žije mezi nadějí a zoufalstvím, tak žije mezi spiklenectvím a soudem.
 
 
Ve své básni ‘Odpověď’ píšete o příchodu do tohoto světa. „Promluvit dřív než přijde soud / Hlasem, který byl souzen“. ‘Odpověď’ je ale velmi politická báseň. Do jaké míry lze v poezii hledat politickou svobodu, na rozdíl od svobody osobní?
 
Já doufám, že dokážu najít svobodu jako básník, a doufám, že dokážu najít svobodu jako jednotlivec.
 
 
Básníci vaší generace - kteří se vynořili v demokratickém hnutí po kulturní revoluci - jsou známi jako „stínoví básníci“ nebo „mlhaví básníci“. Existuje vůbec takový přelud?
 
Skupinu „mlhavých básníků“ lze těžko definovat. Původně se jednalo o kritické pojmenování použité ostatními, a my jsme toto označení museli přijmout. Není to vlastně vůbec literární skupina nebo hnutí. Držel nás pohromadě politický tlak.
 
 
Vaše generace se objevila v Číně jako exploze. Jak k tomu došlo?
 
Byl to přímý důsledek kulturní revoluce. Celých třicet let před kulturní revolucí byla čínská literatura a zvláště poezie pouhým prázdnem, teritoriem lží. Ačkoli kulturní revoluce byla neštěstí, znamenala obrat. Dalo by se to přirovnat k zemětřesení, které otevřelo nový věk.
 
 
Jaký duch se objevil?
 
Kultura má svoje prameny. Mladí lidé se začali dívat kriticky na vlastní kulturu. Zjistili, že kulturní revoluce není pouze politickým hnutí. Pokoušeli se najít odpověď v minulosti. Pro novou literaturu byl důležitý respekt k individuálním lidským právům. Pro obyvatele Západu je to minulost, ale pro nás je to zásadní problém. Individuální svoboda v Číně chyběla po několik tisíc let. Takže to byl důležitý začátek.
 
 
Jak jste prožíval kulturní revoluci?
 
Účastnil jsem se na ní od začátku do konce. Pocházím z obyčejné rodiny, a proto jsem počátky kulturní revoluce prožíval velmi silně. Nebyl jsem prostě z rodiny některého z prominentů. Vstoupil jsem do Rudých gard, hodně jsem cestoval. Účastnil jsem se bojů mezi stranickými klikami, dělal jsem věci, které by se daly nazvat kriminálními. V prvním stadiu po kulturní revoluci všichni hledali zločince, kteří páchali ničemnosti v tak zvané „scar literature“. Problém ale byl v tom, že za oběti se považovali všichni. Nebylo jasné, kde jsou oni bandité a zločinci. Pro literaturu to byl bod zvratu, když lidé zjistili, že všechno je na nich, že nemohou dávat vinu někomu jinému. Co je příčinou naší vlastní zločinnosti? Mnoho mladých spisovatelů se snaží najít odpověď v historii.
 
 
Staly se události na náměstí Tiananmen podnětem k založení literární revue ‘Dnešek’?
 
Bylo to opoziční a demokratické hnutí, které požadovalo demokracii. Samotný cíl však byl velmi vágní a teprve koncem roku 1978 si lidé začali ujasňovat, co chtějí: demokratické svobody a obnovu základních lidských práv. Mezi Dneškem a Demokratickým hnutím bylo úzké spojení, ale nebylo to jedno a totéž. Přesně vzato byl Dnešek literárním hnutím, které začalo dříve než Demokratické hnutí. Objevilo se na počátku sedmdesátých let, v době, kdy se většina mladých lidí zajímala o undergroundovou literaturu. Dnešek se stal jejich hlasem na veřejnosti. K politickému hnutí oné doby měl však blízko. Nebýt tehdejší politické atmosféry, nemohl by časopis vycházet.
 
 
Bylo v té době čínské psaní v izolaci nebo bylo podníceno událostmi na Západě v roce 1968?
 
Možná by se v jistém smyslu dalo naopak říci, že rok 1968 byl výsledkem Kulturní revoluce.
 
 
V básni ‘Zítra, Ne’ říkáte: „Každý, kdo chová naděje, je zločinec“. Znamená to, že Mao je zločinec stejně jako ostatní?
 
Je stále velmi těžké hodnotit Maa. Byl to dobrý básník. Měl ale šílené vize - a přeměňoval svoje šílené vize v politickou realitu. Nakonec se z něj stal hrůzný fenomén.
 
 
Jsou snad politici i básníci šílení?
 
Každý z nich je šílený jinak. Když zešílí politik, pokouší se vnutit svoje ideje jiným. Básníci se této výsady odříkají.
 
 
Když jsem se zeptal jednoho ruského básníka, proč je v Rusku poezie tak populární, odpověděl: „Protože je to science-fiction“.
 
Kdo ví? Patrně k jejich kulturní tradici patří recitace poezie, navazování kontaktu se čtenářem.
 
 
Je poezie v Číně populární?
 
V několika uplynulých letech byla velmi populární. Ale jak už jsem řekl, příčinou bylo spojení poezie s politickým hnutím. Dnes sdílí stejný osud jako poezie na Západě.
 
 
Jaká je vaše zkušenost s literaturou v západní společnosti?
 
Velmi dobrá. Nemám rád poezii jako propagandu. Ve společnosti, kde se politici snaží literaturu ovládat, je i opozice druhem propagandy. Na západě tento problém v zásadě neexistuje. Samozřejmě, že tu jsou problémy mezi politickými stranami a mezi třídami. Jeden západní spisovatel řekl, že Sovětský svaz vězní tolik spisovatelů proto, že si jich tolik váží. Zatímco na Západě si jich skoro nevšímají.
 
 
Nemáte tady na západě pocit, jako byste byl v exilu nebo obrazně řečeno v bezvědomí?
 
Kdo by mě chtěl posílat do exilu? Spíš by se to dalo nazvat dobrovolným exilem. Doufám, že to nebude dlouho trvat. Nepředpokládám, že bych na Západě zůstal delší dobu.
 
 
V posledních letech směla řada čínských básníků cestovat do zahraničí. Co je k těmto cestám vede?
 
Každý má svoje důvody, básníci chtějí ochutnat život, získat srovnání. Pro básníka je dobré, když může cestovat.
 
 
V ‘Kometě’ jste řekl: „Vraťte se a znovu zbudujeme svůj domov nebo navždy zmizíme, jako kometa.
 
Budování je vždycky jen sen, ale básníci tento sen potřebují.
 
 
V básni ‘Vše’ jste napsal: „Za každou smrtí zůstává ozvěna.“ Je poezie blízko smrti?
 
Poezie má blízko jak k životu, tak k smrti. Básníci se bojí života i smrti. Motivuje je to ke psaní. Básníci se snaží najít rovnováhu mezi životem a smrtí. Ale taková rovnováha se dá těžko udržet, protože hranice, čára, která je odděluje, je velmi úzká. Můžete z ní tak snadno sklouznout. Mnoho dobrých básníků si vybere sebevraždu.
 
 
Proč?
 
Nedokázali udržet rovnováhu. Ale spousta špatných básníků si vybírá život. Jejich rovnováha se převažuje na tuto stranu.
 
 
„Když duše ukazují svou pravou podobu v kameni, dokáží je rozeznat jen ptáci“, píšete ve ‘Snění’.
 
Je to rozhovor o žití mezi skutečností a neskutečností života. Když mluvím o snění, mluvím o každodenním životě. Snažím se vyjádřit svůj zmatek z každodenního života. Je to popis stavu zmatenosti, ve kterém žiji.
 
 
Ve své básni ‘Snění’ říkáte „Světlo vychází z páru pářících se úhořů na dně moře“. Čtete si po nocích v tomto světle?
 
Není na čtení. Je na psaní.
 
 
 
Index on Censorship říjen 1988