Robert Menasse
v rozhovoru s Michaelem Marchem
  Robert Menasse žije myslím ve Vídni – anebo se přinejmenším tváří, že žije ve Vídni a často jej najdete v jeho pracovně, v přestavěném bordelu požehnaném Genetem, poblíž starého tržiště. Což může znamenat kterékoli místo ve Vídni, kde se Menasse podle vlastního tvrzení roku 1954 narodil. Jedno je jisté – je očividně nejvýznamnějším autorem své generace, tvůrcem vynikající trilogie Dobré časy, křehký svět, Smyslová jistota a Zpětný náraz a několika knížek esejů ke společenské estetice. V současnosti pracuje na románu o svém předkovi Menassem ben Jisrael, narozeném roku 1605 v Lisabonu, autorovi knihy Lidská zranitelnost a náklonnost člověka k hříchu a hlavním vyjednavačem o opětovném připuštění Židů roku 1655 (po 370 letech kontaktů zvenčí) do Anglie. Čte si noviny v Café Spurl a mezi návštěvou prádelny, nákupem vína a odletem do Berlína dává rozhovory. Rád kouří a rychle chodí. Porost jeho slov není třeba zalévat.
 
 
 
 
Mají umělci a romanopisci nějakou představu o budoucnosti?
 
V budoucnosti se nachází otázka: budu slavný ? – bude mé dílo slavné a ceněné? Umělci dokáží spokojeně žít ve světě plném válek, bídy a nespravedlnosti – jen když si tento svět váží jejich umění.
 
 
Dohrabat se zpátky do dělohy – člověk chce být milován.
 
Je to naše pojítko se světem míru a spravedlnosti – mějte mě rádi a všechno bude v pořádku.
 
 
Refrén je “love me or leave me” – chci buď lásku, nebo klid.
 
Věčný příběh odchodu - (úsměv) pro nevědomost druhého.
 
 
Groucho Marx řekl: “Dejte mi růži a nechte mne být”. Ale někdo mu musel dát růži. Odkud vy berete svou výživu?
 
Z reality – ale někdy je realita tak nudná, že si o ní musím číst, abych ji cítil.
 
 
Takže si pošetile vytváříte vlastní realitu, abyste přežil?
 
Občas si realita pošetile myslí, že se může vytvořit bez umění.
 
 
Ve formě politika
 
Politika je prachbídné umění – politici mají závazky. Politika je umění nalézat kompromisy, ale umění nesnáší kompromisy.
 
 
A politici nesnášejí umění.
 
Umělci říkají – a to je o důvod víc, proč se mohou obchodníci a politici nesnášet – že jejich kompromisy nejsou spravedlivé kompromisy mezi rovnoprávnými partnery, nýbrž nespravedlivé kompromisy mezi mocnými a slabými partnery. Kompromisy, které nachází Brusel mezi mnohonárodními spolky a mezi zájmy lidí v určitých oblastech, nemohou být spravedlivé. Umělci nemají zájem o spravedlivý kompromis – umělci nemají sebemenší zájem o jakýkoli kompromis.
 
 
Proč jste napsal svůj román ‘Dobré časy, křehký svět’?
 
Nevzpomínám si .
 
 
Co se stalo pak?
 
Napadaly mne jiné myšlenky.
 
 
Ďábelské myšlenky?
 
Každopádně základní myšlenky tohoto století.
 
 
Zachycené v obnažené zvědavosti ‘Dobrých časů, křehkého světa’.
 
Kde jsem se snažil ukázat, jak totalitní systém obsadí hlavu a po určité době imploduje – kde jsem se pokusil spojit oddělené kusy reality, které jsou potajmu spojené, ale v našich očích zůstávají nezřejmé, oddělené.
 
(s pohledem z okna) Nejsem teď s to dávat interview. Není to správná situace. Udělejme to později.
 
(o něco později u téhož stolu) Stát se umělcem je dobrá volba, pokud poměrně v raném věku odhalíte, že jste extrémně neurotičtí, extrémně zhroucení, zničení a vyhlížíte možnost, kde vaše tvůrčí fantazie a destruktivní rysy mohou jako kompenzaci zplodit alespoň minimální výsady. Být umělcem je dobrá profese, protože můžete při práci pít. Jako umělec můžete půl dne sedět v kavárně a předvádět, že nic neděláte, v rámci své práce. Jakékoli vysvětlení se začlení do vaší práce. Můžete dělat, co chcete – a ve vůbec nejhorším případě děláte průzkum. Shromažďujete postřehy o tom, jak funguje společnosti, shromažďujete informace, které se náhle promění, když je slepíte a sloučíte vyprávěním příběhu. Najednou zjistíte, že svět se točí tak, jak si to vaše prostá duše představuje.
 
 
Proč jsme posedlí užitečností, produktivitou – omlouváme se tím za výčnělek, na kterém pracujeme?
 
Představa užitečnosti je označením zvyků: “platívalo, bývalo, dělával, dělává.” V zásadě jsme užiteční tím, že jsme zvyklí něco dělat – ale to je zvyk a zvyky mají jiné významy: meze, hranice – mezi lidmi, například. Musíme překročit hranice, musíme překročit zvyky. Snad to souvisí s faktem, že je velmi těžké přežít sám: ostatní vždycky museli být užiteční. Skutečnost, že lidé mohou pomoci druhým lidem přežít, dala lidstvu tento pocit síly. Ale všechno můžeme použít i naopak: pomoci přežít, a zabít. Jsme zvyklí zabíjet.
 
 
Láska je krůček od pekla
 
Když nás dlouho miluje jeden člověk, chceme být sami. Chceme jedno: potřebovat chtít.
 
 
K samotě potřebujeme obraznost.
 
Je velmi podivné slyšet frázi “Nedokážu být sám”. Být sám je mým největším snem. Když mi bylo šest, byl jsem poslán do internátní školy, ze které jsem odešel v osmnácti.
 
 
S tímtéž zubním kartáčkem?
 
Mám talent zapomenout. Pamatuji si, že jsem každou noc spal v místnosti s třiceti dalšími hochy, probouzel se s třiceti hochy, šel do třídy s třiceti hochy, v poledne vcházel do jídelny s třiceti hochy, zpátky do třídy s třiceti hochy a když jsem šli večer spát, v ložnici bylo třicet hochů. Celá ta léta jsem chtěl být ve vlastním pokoji, sám.
 
 
V nemocničním pokoji?
 
Kde bych śi vymýšlel nemoci, abych byl sám. Internátní škola měla špitál – ale problém byl v tom, že nejmíň dvacet dalších chlapců napadlo totéž. Ráj pro mne bylo mít pokoj pro sebe.
 
 
Ale v ráji jsou spousty andělů – v ráji je plno
 
Historický ráj začal člověkem o samotě. Pak Bůh řekl, že je nezdravé, aby člověk byl sám. Koncem historie byla tahle internátní škola. Až dodneška, a je mi dvaačtyřicet, jsem neměl nejmenší problém se samotou. Problémy začínají, když mi do pokoje vlezou lidi. V pokoji můžu sedět a psát nebo nepsat, můžu přemýšlet, poslouchat hudbu, kouřit anebo si vypít sklenku vína – po určité době vám při nejlepší vůli neřeknu, jest-li to trvalo hodinu nebo osmačtyřicet hodin. Veškerý čas je pro mne jeden těsný uzel – a to je nesmírně krásné.
 
 
Hmotné uskutečnění idejí.
 
Mám v hlavě příběh anebo svět – a rád jej stavím, pokaždé podrobněji, konkrétněji. Problém je potom zapsat jej, stránku za stránkou. Chtělo by to moci psát román jenom sezením a sněním s nasazenou helmou, která vaše myšlenky přetransformuje pro počítač se zapisovacím programem. Samo psaní je velmi tvrdá práce. Ale sedět sám a snít a popíjet a kouřit a poslouchat hudbu je překrásné. Nejsem s to pochopit lidi, kteří nedokážou být sami.
 
 
Ale vy nejste sám – máte rodinu.
 
Občas jsem překvapen, že mám dceru. Když sedím sám ve svém pokoji, na všechny tyto věci zapomenu. Když jdu domů a najednou sedím se svou ženou u večeře a dítě mi cosi vykládám, moc se mi to líbí – mám je takhle moc rád. Ale zároveň se nedokážu zbavit podezření, že jsem v té chvíli herec. Hraju roli dospělého, který má rodinu, a občas mám strach, že někdo pozná, že to není skutečné – že jenom hraju.
 
 
 
Literární noviny, příloha Kultura 28.května 1997